Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Japonsko mě nepřestane překvapovat. Ukrývá poklady. Nejen MONO, ENVY, případně HEAVEN IN HER ARMS. V posledních dnech pro mě nejjasněji září v současné době již patnáctiletý klenot jménem TOE. Jejich poslední deska „Hear You“ velmi svéhlavým způsobem představuje post rock říznutý math rockem, ale nečekejte žádné zbrklosti nebo nutnost se na technické finesy a hudební zvraty pekelně soustředit. Toto je vyklidněná, téměř relaxační hudba, koketující s akustickou polohou, jazz rockem, někdy i minimalismem. Výsledek mě naplňuje velkým zážitkem, který přes TOE proudí.
Rafinovaně zauzlované aranže mají tendenci konejšit, uklidňovat, případně pohladit. Když se ojediněle odprostí od ryze instrumentální formy, překvapí vás rap nebo japonsky mňoukavý ženský vokál. Zvláštní pozornost v TOE si zaslouží bicí, které jako by občas na sebe poutaly většinu pozornosti. Mnohdy dostávají téměř sólový prostor vedle toho zdánlivě ledabylého cinkání kytar. TOE jsou na svém posledním albu nevšední kombinací stylů a jejich pojetí této fúze je vánkovitě lehké, technicky zajímavé a civilní současně.
8 / 10
Tohle je psychedelická bestie, která je mnohem dusnější než cokoliv z minulosti. A jde vám po krku. Pomalu, ale pevně a vytrvale. Aneb opravdu šťavnatá porce halucinogenního, technického a lehce bizarního disso death metalu
Je to vskutku těžký poslech. Přesně takový, jaký u takto pojaté nahrávky má být. Zvuk se opravdu povedl. Je těžký, má tlak a výrazně se podílí na faktu, že vám deska nedá nic zadarmo. Pakliže jí dáte šanci, odměna v podobě jedinečné žánrovky se dostaví.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
